eMuzeum - Centrum pro prezentaci kulturního dědictví

Franziska Puhan-Schulz, MUSEEN UND STADTIMAGEBILDUNG: AMSTERDAM – FRANKFURT/MAIN – PRAG. EIN VERGLEICH. Bielefeld: Transcript Verlag 2005, 340s. Jak název práce napovídá, autorka si klade nelehký úkol. Na jedné straně porovnat tři rozsáhlé muzeologické projekty ve střední a západní Evropě, na druhé straně uvažovat o podstatě jejich shodných a rozdílných stránek, které, jak se autorka domnívá, nevyplývají jen ze záměru tvůrců expozic, ale souvisí s životním stylem, potřebami společnosti, kde muzeum vzniklo, i s urbánním plánováním v dané lokalitě. Uvědomuje si, že muzeologické projekty jsou závislé na módě, lokální politice i prostorových a ekonomických možnostech, které jednotlivá města, jejich obyvatelé i architekti a urbanisti měli.

Autorka ve svých úvahách vychází z urbánně antropologické, resp. urbánně etnologické perspektivy metodologicky zakotvené ve výsledcích diskuse počátku 90. let o předmětu studia urbánní antropologie, která je někdy označována jako focus / locus diskuse. V českém prostředí ji čtenáři možná znají z podání Michèle de La Predelle a alternativního řešení otázky, zda antropologie měst, antropologie určitého města, či antropologie ve městě. Franziska Puhan-Schulz volí zaměřenost (antropologie určitého města), ale se širokou kontextualitou a vykresluje tak působivý kulturně historický obraz vybraných aspektů tvorby městského prostředí, v němž se muzeum stává průsečíkem cílených aktivit a zároveň i výrazem celé řady charakteristik života v daném městě a evropské společnosti jako celku. S mírnou nadsázkou řečeno, muzeum se stává obrazem doby.
Autorka se sice soustředila na tři města a v nich na tři rozsáhlé komplexy, Stedelijk museum v Amsterodamu, Museum moderního umění ve Frankfurtu nad Mohanem a na Muzeum moderního umění v pražském Veletržním paláci, její kontextualizace jde však mnohem dál. Ukazuje situaci v muzejnictví v zemích, kde zmíněná města leží a ukazuje, jak se o muzeích v posledních dvaceti letech hovoří a jaké funkce se jim připisují. Muzea, jejichž počet v Německu, Holandsku i Česku v nedávné minulosti stoupal, jsou, podle autorky, uvažována jako součást, resp. odvětví turismu, jako specifický typ průmyslu, se vším, co k tomu patří, a jako význačný bod kulturního života dané lokality. Měnící se úlohu muzeí dává do souvislosti se změnami vnímání času a prostoru v globalizované společnosti, kde globalizace vede ke změnám životního stylu lidí, cestování, zkracování vzdáleností, a muzeum se stává součástí trajektorií na velkou vzdálenost. Je součástí jevu, který Giddens a Harvey popisovali jako „time-space-compression“.
Franziska Puhan-Schulz si při uchopování vztahu města a muzea, resp. města a muzea výtvarného umění a globalizované společnosti, vypomáhá bourdieuovskými koncepty symbolického kapitálu a habitu. Ukazuje, že muzeum se stává zdrojem symbolického kapitálu, jenž posiluje ideu andersonovského představovaného společenství v dané lokalitě, posiluje prestiž takového společenství a činí společenství viditelným. Vtahuje takto do muzeálního počinu obyvatele města, samozřejmě s tím, že jakýkoli kapitál může vytvářet i přehrady. Autorka ukazuje s použitím bourdieovského konceptu habitu, že přístup k tomuto kapitálu je individuální a týká se především některých vrstev obyvatelstva. Současně ale existence muzea spojuje a propojuje přinejmenším evropskou společnost. Je sice symbolickým kapitálem lokální skupiny, nebo národa, ale současně se například francouzské muzeum stává součástí evropské historie. Toto celoevropské i celosvětové provázání se realizuje nejen obsahem sbírek, ale i formou, jak jsou prezentovány, neboť přední muzea nejen vystavují skvělé artefakty, ale také aplikují do oblasti kultury nejmodernější technologické vymoženosti – vytvářejí rozsáhlé databáze, využívají telekomunikační systémy, média na přenos, uchovávání a zprostředkování dat. Díky tomu i sama muzea působí na velké vzdálenosti a přispívají i k procesu kulturní homogenizace, který popsal například Arjun Appadruai, Ulf Hannerz, James Clifford nebo George Marcus. Autorka snad trochu nešťastně staví zmíněné autory do opozice k Rolandovi Robertsonovi, který bývá označován jako duchovní otec pojmu glokalizace, vyjadřujícího skutečnost, že globalizovaná kultura vytváří a upevňuje některé formy lokální identity. Tato opozice je vytvářena spíše uměle, neboť všichni právě zmínění autoři věnovali nemalé úsilí, aby popsali jedinečné působení globálních kulturních toků v lokálním prostředí. Franziska Puhan-Schulz v této souvislosti zcela reálně upozorňuje, že muzeum a jeho sbírky jsou vázány - bez ohledu na globální působení - na konkrétní místo a konkrétní prostředí, které zase naopak ve vztahu k muzeu vytváří zcela konkrétní infrastrukturu hotelů, obchodů, kongresových sálů a podobně. Zde je přiměřené slovo průmysl, kulturní hegemon a další pojmenování vystihující místo muzea na kulturním trhu.
Nyní je na místě otázka, jak tyto koncepty vyhovují zmíněným třem muzeím. Autorka při vyhodnocování situace uplatnila celou řadu náhledů. Studovala dokumentační materiál a ohlasy v tisku, uskutečňovala expertní interview s architekty a urbanisty, řediteli muzeí, kunsthistoriky, ministry kultury, ale i se zaměstnanci galerií a dalšími zúčastněnými osobami, uplatňovala metodu pozorování.
Jakkoli galerie ve Veletržním paláci působí vedle dvou uvedených věhlasných muzeí spíše komorně, je jí věnována nejen přiměřená, ale spíše větší pozornost a celá řada postřehů, které jsou v knize artikulovány, je poučná a inspirativní nejen pro tvůrce galerijních prostorů, ale též pro kulturní historiky a dokumentátory současné městské sociability. Navíc se v publikaci odrážejí názory celé řady význačných osobností, s nimiž Franziska Puhan-Schulz uskutečnila rozhovory. Pro pražské prostředí jmenujme alespoň Jiřího Hrůzu, Marii Benešovou, Milana Turbu, nebo Pavla Tigrida (seznam aktérů 51 expertních interview je v příloze).
Vedle textové části jsou v příloze též biografie architektů a samozřejmě i seznam pramenů a literatury. Rejstříky absentují, skromná obrazová dokumentace je roztroušena v jednotlivých kapitolách. Nápaditý a neotřelý přístup k materiálu a dominující antropologické pojetí dělá z publikace kvalitní počin v oblasti antropologie města.

Zdeněk Uherek

Recenze původně otištěna v časopise Český lid/Etnologický časopis 93/4 2006, s. 447-448.
Přetištěno se souhlasem autora i redakce.

Ke stažení:

• Recenze